<< Zpět

Trénink karate

V bojových uměních platí zákon, neučit se z knih, ale od učitele.

Vyžaduje to velkou sílu vůle, dlouhé roky, za každé nálady absolvovat trénink a překonávat všechny možné těžkosti, překážky a neúspěchy, které nás potkávají na naší cestě k mistrovství.

Shaolinští mniši absolvovali denní trénink trvající 12 až 16 hodin. Poté, když se naučili 170 zvířecích pohybů, koncentrovali se na jednu Kata, a to pro období přibližně 30 roků. Pro nás je důležité vidět to ve vztahu vůči našemu tréninku, abychom si uvědomili, kde stojíme. S balíkem osm až deset Kata nebo i víc, jak je to v moderních stylech zvykem, při tréninku dva až pětkrát týdně po maximálně dvě hodiny to znamená, že bychom chtěli "vysušit moře polévkovou lžící".

"Pravé Karate je jako horoucí voda, která chladne, když jí neustále nezahříváš."
Funakoši

Po letech tréninku sami intuitivně poznáme, že smysl Karate se nenaplňuje dosažením určitého cíle, ale že cena Karate je v denním cvičení a s ním spojeným zaobíráním se svým vnitrem. I když je trénink obzvlášť náročný, očekává se od karatisty, že bez reptání snese i nejtvrdší zatížení a bude se ho snažit co nejlépe zvládnout. Bez připravenosti odevzdat maximum není možné proniknout k podstatě Karate - Do.

Cesta k mistrovství je strmá. Často drží žáka v pohybu jen víra v mistra, z kterého až tehdy hledí na žáka mistrovství jeho učitele: Ukazuje mu vnitro, a nepřesvědčuje ho ničím jiným, jen svojí vlastní přítomností. V tomto stádiu získává napodobování mistra žákem svůj poslední a nejhlubší smysl: Vede ho k účasti na duchu mistrovství následováním.

Žák má stále tendenci dohadovat se o vnějších podmínkách, ale vždy leží vlastní problém v něm samém. Když však trvá na tom, že příčina je ve vnějších podmínkách, je jakýkoliv pokrok nemožný. Zaměňuje cestu Do se svými představami o ní.

Konec konců musí žák učinit každý další krok ve vývoji sám, protože učitel ho absolvoval už dávno před ním. Pro černý pás je to stejně těžké jako pro začátečníka, protože tento krok vede vždy do neznáma.

"Chápat můžeme vždy jen to, co už leží za námi."

Jediné, co mistra zajímá, je boj žáka proti svému Já. Učení mistra je pro žáka nekonečným bojem na život a na smrt. A žádný žák, který chce vstoupit na cestu Dó nemůže tomuto boji uniknout.

Žák cesty na rozdíl od obyčejného adepta Karate stojí ve zvláštním vztahu (Shitei) ke svému učitelovi. Jeho pokrok závisí na tomto vztahu víc než na učení samotném.

Učitel označuje žákem jen takého člověka, v kterém existuje potenciál pro cestu Dó. Žák se stane žákem cesty až tehdy, když se jeho snaha o dokonalost formy náhle dotkne něčeho, co ho přivede ke zpochybnění dosavadního způsobu života. Až tehdy začne volat po mistrovi, protože poznává, že cvičení techniky má svoje hranice, a míjí smysl života. Často se to děje až na stupni černého pásu, tedy tehdy, když už byla technika zvládnutá.

Či mistr přijme adepta jako žáka cesty není určeno skrze jeho vnější technický talent, ale skrze jeho vnitřní schopnosti. Většinou proběhne delší testovací období výlučného cvičení formy, ve kterém se může osvědčit a vyvinout do žáka cesty. V minulosti, když neexistovalo vyučování ve skupinách, učitelé přijímali žáky jednotlivě, zkoušeli uchazeče už od začátku vzhledem k jeho potenciálu k cestě. Tento čas se pohyboval v rozmezí jeden až tři roky. Dříve, než dal mistr souhlas ke spojení učitel - žák, musel uchazeč projevit hodně trpělivosti, věrnosti a vytrvalosti. Formálně se v našich časech hodně změnilo, ale podmínky, které kladou praví mistři na své žáky zůstávají stejné.

Bývá pravidlem, že zpočátku žáci spotřebovávají enormní množství energie v boji o osobní uplatnění a uznání, o to, co vědí, dokážou, mají anebo jsou, o dosáhnutí vyšších technických stupňů. Ale mistr nehledí na tyto zápasy, zajímá se o vnitřní potenciál. Proto často dělá překážky snahám uplatnit se a čeká, co se stane. Takto vznikající rozpor přináší na světlo světa neposkvrněnou pravdu a je to zpočátku při technickém tréninku nejdůležitějším cvičením žáka.

Navzdory lidské blízkosti, kterou vyzařuje vztah mistra k žákovi, zůstává citový vztah mistra a žáka neustále podrobovaný zkoušce pevnosti. Přítomnost mistra je pro Já žáka neustálou výzvou boje. Ono cítí nebezpečí, a čím je žák pokročilejší, tím je toto pociťované nebezpečí silnější.

Mír s mistrem existuje jen na dvou úrovních: Nejnižší, když se cvičící učí výlučně formu a nepotkává mistra jako žák cesty, a na nejvyšší, když se žák sám stal Mistrem. Ale v žádném případě nemůže žák na cestě počítat s pedagogickým zacházením ze strany Mistra. To, co dělá mistr, se vymyká každé logice. On prohlédne každou masku, cítí každou nepravdu z vnitra, a vše, co zabraňuje žákovi v pokroku, dává na jednoho jmenovatele: Připoutanost Já na dosaženém, stagnace v dosaženém. Každý cizí pořádek, každá naučená ideologie, každý vypůjčený pojem, každý zastávaný neprozkoumaný názor, každé napodobování chování - jakoli strážené a dokazované, mistr toto všechno vždy znova a znova odmítá. Jen to, co vychází z člověka samotného, neposkvrněné vnějškem nechá stát. A aby sebral půdu pod nohama žákovu Já, je mu dobrý každý čin. Toto je jádro každého učení cesty. Každý učitel má svůj vlastní způsob, jak učí svoje umění. Technika je vodítkem, výzvou pro žákovu snahu, chtění, oddanost, vytrvalost a sebepřemáhání.

Tvrdá tělesná práce při cvičení cesty posiluje tělo a dává směřování vědomí. Ale při tomto přichází ke mnohým nesrovnalostem mezi učitelem a žákem. Učitel posuzuje podle obsahu, žák podle vnější formy. Není výjimkou, že učitel přehlíží technicky nadaného žáka a dává větší důvěru technicky slabšímu, ale skromnějšímu žákovi. Mistr totiž pozná nejen cestu, ale i podmínky potřebné pro růst žáka. Žák bojuje jen o vnější formu a nevidí překážky ve svém nitru.
Pro zkušeného mistra existuje v technice žáka množství znaků, které poukazují na jeho potenciál k Cestě. Zatím, co žák vidí jen techniku, učitel za tím vidí celého člověka, jeho boj o sebezdokonalení, jeho orientování se, vnitřní vztahy a slabosti. Poznává znamení nesprávného snažení a je schopný sledovat vývoj žáka na jeho Cestě.
Trénink techniky nemusí bezpodmínečně pocházet od Mistra. Na stupni Shoin, když jde především o techniku, mohou vést výcvik starší žáci - Sempai, Sensei. Takto se v skupině vytváří pyramidální systém, v kterém působí získané zkušenosti starších žáků směrem dolů k mladším. Systém je držen etikou chování se v Dojo. Pyramidální systém pozůstává ze zkušenostních vztahů, které vždy působí shora od mistra dolů, a kterých tok nesmí být nikdy přerušený.
Integrace žáka do pyramidy není žádným podřízením se vyšší moci, ale učením se zacházet se sebou samým. Výbuch žákovo Já do předčasné svobody není ani u technicky vysoko postavených žáky možný bez toho, aby okamžitě nespadli na dno Pyramidy. Jediné dveře ven jsou ve vyzrávání vlastní osobnosti.
Mistr pozná jednostrannou tendenci lidí k formě anebo k filosofování, které jsou však falešné, pokud slouží na maskování Ega. V Dojo cítí falešný tón, všimne si každé odklonění od cesty, nesprávné držení, a všude, kde tlak Ega získává nadvládu, zasahuje. Správný vztah učitel - žák je velmi důležitý, protože bez něho se každé učení a ideál láme na hranicích logiky.

Shu - Ha - Ri:

Shu - znamená přísné dodržování detailů a předepsané tradice, předávané od mistra k žákovi.

Ha - požaduje dokonalé zvládnutí této tradice

Ri - spontánní provádění formy bez poznamenání vlastním sebevědomím

Žák sám musí pochopit potřebu vztahu učitel - žák. Předstupeň k tomuto vztahu se nazývá SHU, pomoc mistra, t.j. cesta žáka HA, a samotná praxe cesty, t.j. mistrovství RI.

Být žákem cesty znamená nastoupit na stupni SHO, neodvolatelně se rozhodnout pro cestu, a zrcadlit jí v neustálém vnitřním boji. Ne každý člověk je schopen takového rozhodnutí. Hodně žáků hledá řešení v napodobování techniky. Tu potom hledají s větším či menším nasazením realizaci své představy o pokroku. I toto cvičení má svou cenu, ale neobsahuje v sobě cestu Dó.

Tragédie je v tom, že žák může hodně roků cvičit pod mistrem a napodobovat techniku bez toho, aby poznal, že v podstatě slepě obchází to, co mistr učí.

Vlastním smyslem žákovských stupňů je objasnění toho, či je žák schopen přijmout skutečnou výzvu na cestu Dó. Cvičenec se tu osvědčuje skrze své postoje a činy, které učitelovi ukazují, na jaký vnitřní potenciál žák opravdu apeluje.

Princip sportu a učení cesty Dó si vzájemně odporují. Aby žák získal hluboké vnitřní chápání a vysokou úroveň v Karate - Dó, nemůže obejít s tradicí svázané esoterické učení cesty. Cvičení Karate ve znamení cesty otevírá úplně jiné možnosti pokroku než čistě rutinní perfektní techniky.

Čtyři možnosti působení síly

Kime - Waza

Mechanické zasazení šoku

"Cvičení na Makiwaře mění celé Karate"

Při cvičení na makiwaře technika sama od sebe vklouzne do správné formy, klouby se zpevňují v správné pozici. Intuitivně možno pochopit "otevření" a "zavření" těla. Existuje nespočetné množství znamení, které odlišují cvičícího na Makiwaře od toho, kdo upřednostňuje jen techniku. Bez tréninku na makiwaře neexistuje chápání Karate.

Technika přenášení síly skrze Kime upřednostňuje zavřenou pěst "Seiken", ale i kořen dlaně "Teisho", hranu ruky "Shuto", loket "Empi", koleno "Hiza", jako i většinu úderových ploch na nohou. V podstatě se omezuje na tři možnosti, jak vyřadit protivníka z boje:

• útok na dýchací cesty
• útok na krevní oběh
• otřes mozku

a. útok na dýchací cesty

• zlomení dýchací trubice
• plicní šok

Zlomení dýchací trubice docílíme úderem anebo úchopem v oblasti krku. Plicní šok vzniká silným úderem, který stáhne plicní svaly a dočasně znemožní dýchání. Při této technice se upřednostňuje Seiken pěst a udeří se na solar plexus, hroty plic, anebo na stranu hrudníku.

b. útoky na krevní oběh

Zakládají se na secích hranou ruky Haito, Šuto a úchopech, které míří na krční tepnu. Těmito technikami možno uzavřít artérie, následkem čeho se zastaví přítok krve do mozku a to může vést ke smrti. V tomto případě, jako i ostatních třeba použít znovuoživovací techniky.

c. otřes mozku

Zakládá se na mechanickém působení síly a zasahující technika nemusí právě zasáhnout některý z vitálních bodů. Zásahy do kterýchkoliv částí hlavy mají při použití tvrdé techniky těžké následky. Zásah vitálního bodu navíc způsobuje přetržení krevních řečišť anebo silnou negativní stimulaci nervového systému hlavy a tím se stává smrtelným. Otřes mozku se dá různými způsoby léčit, pokud nebyl poškozený mozek.

Hody a imobilizační techniky

V tradičním Karate se nachází velké množství způsobů, jako hodit soupeře - Nage Waza, s jeho následnou imobilizací Katame Waza. Tyto techniky jsou často spojené s úchopy a pákami, které míří na vitální body.

Úchopy Tuite

Techniky úchopů jsou v Karate taktéž velmi rozšířené. Jsou pevnou součástí Bunkai Kata. Při použití způsobují protivníkovi velkou bolest tím, že zraňují svaly, šlachy a klouby, anebo ho zabijí porušením dýchacích cest či krevního oběhu. Úchopy bývají též stimulované vitální body. Výchozí polohou pro ně jsou techniky prováděné otevřenou rukou, zvláště tygří pazour a hadí ústa. Chin - Na, jak se v čínštině nazývá, v překladu Chin - kontrolovat - Na chytit, je ve všech tradičných bojových stylech pevnou součástí výuky. Komponenty čínského systému Chin - Na pocházejí téměř výhradně z Hequan - stylu horoucí z oblasti Fukienu.

Techniky se při výuce dělí následovně:

• úchopy s pákami na končetiny:
  Vyvrtnutí kloubů, zlomeniny, páky v kloubech. Při těchto technikách jsou především bolestivě natažené anebo vytočené svaly, šlachy a kosti
• úchopy s dělením svalů:
  Při těchto technikách jsou uchopované svaly vytáčené anebo tažené a následně trhané
• úchopy na omezení dýchání:
  Tyto techniky sestávají z nožnicovitých technik úchopů a škrcení, které omezují přívod vzduchu
• úchopy na přerušení krevního oběhu:
  Tyto techniky sestávají ze škrtících technik, které vyvíjejí tlak na krční tepnu a přerušují zásobování mozku krví
• úchopy s tlakem na vitální body:
  Tyto techniky se provádějí prsty, a většinou slouží na osvobození ze soupeřovo sevření či držení. Vytvářejí bolesti, a nutí protivníka povolit tlak.

Nejtěžší částí cvičení je vždy uchopení útočící protivníkovy ruky. Proto jsou tyto techniky zpočátku učené jako defenzívní složka boje.

Postup výuky bývá následující:

• osvobození z protivníkovo sevření
• protiútok proti tlačení či tahání
• osvobození se z protivníkovo objetí
• obrana proti úderům, kopům, úchopy a protiútoky.

Toto je hrubá kostra výuky pro boj zblízka v tradičných stylech. Jejich základem je intenzívní cvičení sily v prstech a zápěstí. Tyto složky jsou v tradičním Karate zastoupené v základních cvičeních Hojo Undo. Tato cvičení též umožňují provádět negativní stimulaci vitálních bodů. Většina úchopů míří nejen na vitální body, ale i na nervová zakončení. Správným úchopem možno tyto zóny ochromit.

Stimulace vitálních bodů soupeře
Kyushojutsu

Původně pochází z čínských bojových umění, kde se nazývá Dianxue, Dim Mak, anebo Tien - Hsueh. V samotné Číně se používá především výraz Da - Xue zasažení krve. To proto, neboť útoky jsou většinou vedené proti bodům, na kterých se nacházejí krevní řečiště. Když jsou vedené velkou silou, trhají krevní řečiště v těle. Podle čínského učení krev často teče těmi samými drahami jako Ki. Proto jsou pojmy jako krev a Ki často zaměňované.

Systém vitálních bodů se dostal kompletně i na Okinawu do jednotlivých škol Karate a byl dokonce Funakošim učen v Japonsku pod názvem Jintai - Kyusho. Funakoši však učil nauku, kde se nezasahovaly jednotlivé body, ale oblasti, kde se nacházelo víc těchto bodů najednou a účinek byl víc plošný.

Kihon - základní technika

"Meditativní osobní zkušenost, přicházející intenzívním tréninkem těla a ducha se nedá nahradit žádnými metodickými opatřeními."

Kihon trénink nemá hodnotu jen v dosahování určité technické zručnosti, jako cvičení má hodnotu i samo pro sebe. V západní kultuře je považováno cvičení něčeho jako prostředek k dosažení určitého cíle. I v Karate můžeme konstatovat, že trénink je zpočátku orientovaný na fyzično. Ale dlouhodobé cvičení jde vždy ruku v ruce s určitým procesem vyzrávání, který je však bohužel velmi často opomíjený a není sledovaný. Přitom možno hodnotu tvoření osobnosti v tréninkovém procesu hodnotit daleko výš než hodnotu určité fyzické schopnosti anebo sportovního úspěchu.

Kihon představuje rozhodující část tréninkového procesu a má uskutečňovat důležitý tradiční požadavek: Intenzívní, vnějšími vlivy nezatížené poznávání vlastního Já. Na tréninku Karate má být žák k tomuto vědomě veden. Během tréninku je zabraňováno jakékoliv komunikaci se spolucvičícími, a ta s učitelem je omezována na minimum.

Duchovní aspekt se v Karate neotvírá teoretickými znalostmi, které jsou získané intelektuálním způsobem. Mohou být poznány bez speciálních znalostí každým, komu se podaří dlouholetým intenzívním tréninkem transcedentovat.

Nerozmlouvání na tréninku možno přiřadit k Zenové výuce, která říká, že člověk dosáhne nejvyššího stupně vnitřního poznání jen tehdy, když odmítá slova a ústní vyjádření své zkušenosti považuje za povrchní. Cvičící se má během tréninku Kihon zaobírat sám sebou. Ale aby se cvičící opravdu osvobodil od vnějších vlivů a myšlenek, musí být Kihon trénink náročný a vyžadovat totální tělesné nasazení. K tomu patří těsné tréninkové impulsy a tomu odpovídající připravenost cvičícího k vysokému nasazení. Takto získává Kihon trénink charakter mlčenlivého dialogu se sebou samým - otvírá tímto cestu dovnitř tak, jako to dělá i meditace. Až tehdy, když žák dosáhne stádium, v kterém musí mobilizovat všecky fyzické a duchovné síly, aby zvládl tréninkové nasazení, stává se trénink metafyzickým.

Koncentrace na cvičení musí zatlačit do pozadí všecky ostatní myšlenky a jakýkoliv vnější vliv musí být pociťovaný jako rušivý a zatěžující. Tehdy dochází k intenzivnímu poznávání uvolněného ega. V takovýchto momentech, kdy Karateka už nic pořádně okolo sebe nevnímá, zažívá jen jeho momentálně "Teď jsem" bez reflektujících Myšlenek. Tak se na krátký čas ztrácí dualita těla a ducha v jednotě čistého bytí.

Mistr Kanazawa k tomu hovoří:"Neustálý Kihon trénink Tě bude někdy nudit. Musíš však vyvinout ocelovou sílu vůle a pracovat dál. Musíš tu monotónnost jednoduše akceptovat, zatnout zuby a nepolevovat. Nikdy nezapomeň na svůj původní úmysl stát se mistrem Karate. K tomu patří překonání každé překážky, která se objeví. Ten, který vlastní trpělivost a vytrvalost, které trénink vyžaduje, získá schopnost sebekontroly ve všem co dělá. Rozvine svou osobnost a harmonický charakter. Toto však musí vyjít z vnitra žáka. Zároveň s tímto objeví žák i pravého ducha Karate."